Sparťanský dějepis III.

V předchozím povídaní o historii Sparty jsme s konečnou platností uzavřeli těžké časy, které náš klub v raných letech jeho existence zužovaly, a naznačili, že s koncem první světové války začíná nejslavnější období sparťanské historie. Fotbalisté, kteří se v pořádku vrátili z válečných bojišť, doplnili stávající mužstvo a vytvořili takřka neporazitelný tým. Peyr - Hojer, Pospíšil - Kolenatý, Káďa, Fivébr - Sedláček, Janda, Pilát, Červený, Schiffner. Tak vypadala základní jedenáctka oněch zlatých časů, jejíž součástí s postupujícími lety byli i další skvělí hráči jako Perner, Tlamicha, Dvořáček, Šroubek, Mazal, Hajný, Hochman či Koželuh.

Kapitola třetí: Sparta vládne Evropě I. (1918 - 1922)

Stejně jako do všech odvětví, přinesla První republika vlnu optimismu a velkých plánů i do světa sportovního. Pro Spartu však byla zdaleka největším pozitivem skutečnost, že se alespoň někteří fotbalisté z její předválečné generace vrátili v letech 1917 a 1918 zpět do týmu, nad kterým visela v předchozích měsících akutní hrozba zastavení činnosti.

Pershingova olympiáda a hvězda Jandy-Očka

V roce 1919 se v návaznosti na skončenou válku uskutečnily v Paříži sportovní hry zemí spojeneckých armád, jejichž součástí byl i fotbalový turnaj. Československo tehdy reprezentovalo deset sparťanů (Peyr, Hojer, Janda, Pospíšil, Káďa, Kolenatý, Fivébr, Červený, Sedláček, Pilát), jeden zástupce Viktorie Žižkov a jeden slávista. Tím byl paradoxně Jan Vaník, který ještě před několika lety působil ve Spartě, a to dokonce jako kapitán. Poté však odešel do války, ze které se vrátil jako invalida s těžce poraněnou rukou. Jeho následující kroky překvapivě nevedly zpět do rudého dresu, nýbrž k největšímu rivalovi. Počáteční zklamání však z kabiny Sparty brzy opadlo. Na jeho místo totiž přišel Antonín Janda, který dal na oporu předválečného mužstva velmi rychle zapomenout.

A byl to právě Janda-Očko, kdo rozhodl finále Pershingovy olympiády. Československý tým postupně porazil Belgii 4:1, Spojené státy 8:2, Kanadu 3:2 a v bitvě o zlato na něho čekal výběr domácí Francie. Ještě deset minut před koncem vedli Francouzi 2:1, když se tehdy ještě obránce Janda vysunul do útoku. A děly se věci! Šest minut před koncem vyrovnal a za další čtyři otočil misky vah na stranu Československa, které tak zvítězilo 3:2. Útočné vlohy stopera Jandy poprvé objevil již několik měsíců předtím ve Spartě její předseda Ferdinand Scheinost. Stalo se tak krátce před důležitým derby se Slavií, ke kterému k překvapení nejen soupeře a fanoušků, ale i samotných spoluhráčů nastoupil holohlavý univerzál na postu pravé spojky. Dvěma góly tehdy rozhodl o vítězství 2:0 a do stoperské dvojice k Mírovi Pospíšilovi se již nikdy nevrátil.

Čtyři roky bez ztráty bodu

Rok 1920 znamenal počátek absolutní nadvlády Sparty nad československým fotbalem. Náš klub v domácím mistrovství neokusil nic jiného, než chuť vítězství, a například šestou Slavii za sebou zanechal s jedenáctibodovou ztrátou. Stejně suverénně dokráčel k celkovému triumfu i ve třech nadcházejících letech, kdy se již sešívaní umístili na svém tradičním druhém místě. Celková domácí bilance let 1920 až 1923 je úctyhodná - 50 utkání a 100 bodů, to vše s celkovým skóre 230:40. Výborné jméno dělala Sparta československé kopané i na svých památných zahraničních zájezdech. Začít s jejich výčtem můžeme na přelomu let 1920 a 1921, kdy letenský tým vyučoval kopanou na Apeninském poloostrově. Dva z tehdy nejlepších italských týmů, FC Janov a Andrea Doria (Milán), rozstřílel v procházkovém tempu 8:0 a 4:0. Tamní tisk uchvátil zejména Janda, o kterém se psalo jen v superlativech a získal pseudonym "bezvlasý fenomén".

Rovnou z Itálie odjeli sparťané na západ do Španělska, kde se poté stali na dlouhou dobu miláčky tamních fanoušků. Na úvod svojí pyrenejské mise porazili před beznadějně vyprodaným stadionem Athletic Bilbao 3:1, v následné odvetě proti stejnému soupeři pak vstřelili ještě o branku více zvítězili 4:1. Deník La Gaceta del Norte po těchto vítězstvích napsal o Spartě, která si krásným fotbalem získala srdce mnohých Španělů, dnes již legendární slova: "Vidět hráče jako Káďu, Jandu, Piláta, Mazala a celý ten božský soubor fotbalových umělců znamená pro sportovce totéž, co Neapol pro cestovatele. Vidět a umřít!" Celé Bilbao tehdy Spartou skutečně žilo. Takto vzpomínal na město zaslíbené ve své biografii tehdejší předseda Sparty Ferdinand Scheinost: "Naše mužstvo tam bylo jako doma. Každý znal hráče jmény. Byli hosty všech. A místní tisk o rok později, když Sparta znovu přijížděla, vítal ji na titulních stranách hesly jako "Příjíždí naše Sparta!" A dodával, že je jim ta Sparta stejně milá, jako jejich Athletic Bilbao."

V předposledním španělském vystoupení čekal Spartu ambiciózní reprezentační tým Basků, a ačkoliv naše mužstvo dohrávalo s devíti hráči v poli a inkasovalo dva góly z pokutových kopů, zvítězilo 3:2. Až na závěr výletu okusili hráči v rudých dresech porážku, když nestačili na San Sebastian. Ani to však jejich pověst nijak nepošramotilo, o čemž svědčí další úryvek ze španělských novin, který nemůžeme opomenout uvést: "Těšíme se, že ještě několikrát budeme moci uvítat Spartu, jako hosty ze všech nejmilejší." První dny roku 1921 prožívala Sparta vskutku pohádkové časy.

Nezapomenutelný přestup Josefa Šroubka

Hrával již v předválečné Spartě po boku Piláta, Vaníka a Bělky. Vynikající útočník Josef Šroubek, řečený Boban (který byl tehdy mimo jiné i jedním z nejlepších československých hokejistů), však na přelomu desátých a dvacátých let působil ve Slavii, která jej navíc poměrně brzy zařadila do své staré gardy. A pokud bylo nějaké místo v sestavě, kde tehdejší Spartu čas od času tlačila bota, byl to post levé spojky. Právě tam nastupoval Josef Šroubek v dresu Old Boys Slavie, když si představitelé Sparty po jednom jeho povedeném utkání řekli, že ten Boban není přeci tak starý a výkonnost stále má. Zrodil se tak v jejich hlavách plán, jak jej z mužstva velkého konkurenta přetáhnout. Požádali Slavii o jeho uvolnění - sešívaní si řekli, proč vlastně ne, vždyť v utkání starých pánů o nic nejde, a s lehkým srdcem jej Spartě přenechali. Jaké bylo jejich překvapení, když krátce poté nastoupil Šroubek v útoku prvního mužstva Sparty a hned při své obnovené premiéře proti DFC vstřelil hattrick! Zatímco na Slavii zavládla panika a hledali se viníci tohoto velkého průšvihu, Sparta získala jednu z legend naší kopané a někdejší člen starých pánů Slavie odehrál v rudém dresu ještě tři dlouhé a úspěšné sezony.

Letná v novém kabátu

Sparťanský stadion počátku dvacátých let již zdaleka neodpovídal tehdejším standardům, a už vůbec nekorespondoval s pověstí Sparty jako výkladní skříně domácího fotbalu. Na místě skromných ochozů tak vyrostla v únoru a březnu 1923 zbrusu nová tribuna pro 1 700 diváků, tehdy největší stavba svého druhu ve střední Evropě. Celková kapacita se pak díky mnoha dalším úpravám celého areálu zvýšila na 20 000 diváků. Návštěvníkům se nová Letná představila poprvé v přátelském utkání proti KB Kodaň, které Sparta vyhrála 2:0. Diváci si tehdy mohli poprvé vychutnat fotbal nikoliv pouze z nízkých ochozů, ale i z krásného nadhledu vysoké tribuny. Mimo pravidelných vítězství nad domácími soupeři, o kterých se vzhledem k výše uvedené jednoznačné bilanci nemá větší cenu rozepisovat, poráželi sparťané i týmy z různých končin starého kontinentu. Nejnověji se jednalo o Basilej, Rapid Vídeň a Hakoah Vídeň. Postupně se před uměním rudé mašiny museli sklonit nejlepší mužstva všech evropských států s výjimkou Anglie, kde byl již v té době profesionalismus a vývoj tamního fotbalu probíhal zcela nezávisle na kontinentálním.

Sparta mistrem Evropy

Našlo se jen málo lidí, kteří si dovolili zapochybovat nad spojením Sparta Praha, nejlepší mužstvo Evropy. Většina z nich se navíc soustředila do okolí Norimberku, který měl dle nich silný tým, mnohem lepší, než Sparta. Norimberští tedy vyzvali Spartu k souboji, kterému dali novináři přízvisko "Boj o Mistra Evropy". První zápas v bavorském městě skončil i díky brzkému zranění Jandy-Očka bez branek, v letenské odvetě však Sparta dle svého zvyku kralovala. Ačkoliv jí soupeř již po několika minutách opět zranil klíčového hráče, kterým byl tentokrát Václav Pilát (jenž tehdy shodou okolností nastoupil k jubilejnímu čtyřstému zápasu za Spartu), po dvou gólech Meduny, jednom Sedláčka, Červeného a Hojera vítězí domácí 5:2 a evropské prvenství patří jí. Dominanci sparťané poté potvrdili i na dalším z mnoha podařených zájezdů, v rámci kterého se před jejich uměním museli sklonit mimo jiné Bern, Basilej, Ženeva či nejlepší švýcarský tým Chaux, který Sparta deklasovala dokonce 11:0. Mimo země helvétského kříže si tým odskočil i do Mnichova, kde vyprovodil Bayern ze hřiště s nákladem pěti branek (5:0). Marně se hledalo mužstvo, schopné hrát se Spartou důstojnou partii. Legendární skotský trenér Johny Dick, někdejší dlouholetý kapitán Arsenalu, dal hře Sparty systém a řád, který do té doby většině kontinentálních týmů chyběl, a právě to byl základ všech velkých úspěchů.

Vítězství nejslavnější: FC Barcelona - AC Sparta

Jednoho dne se ozvali ze Španělska, že prý poslední překážkou k tomu, aby si Sparta mohla přivlastnit titul nejlepšího evropského mužstva, jí má být tamní šampión, FC Barcelona. Již poněkolikáté se tak sparťané vydávají na Pyrenejský poloostrov, kde je čeká klání proti katalánským mistrům v čele s legendárním brankářem Ricardem Zamorou a mýty opředeným útočníkem Alcantarou. Hraje se ke konci roku 1921, přesněji den po Štědrém dni. Sparta se musí obejít bez dvou útočných es - Pilát je nemocný a Šroubek musel zůstat doma kvůli pracovním povinnostem. Narychlo si tak z rezervního týmu Viktorie Žižkov půjčila podle mnohých již dávno vysloužilého útočníka Jaroslava Prokopa. K památnému utkání pak nastoupila v následujícím složení:

Peyr - Hojer, Pospíšil - Kolenatý, Káďa, Perner - Sedláček, Janda, Meduna, Prokop, Mazal.

Hrálo se za obrovského zájmu celého města, před vyprodaným šedesátitisícovým stadionem. Ač byla Barcelona bezpochyby výborným týmem, větší problémy než ona Spartě během utkání způsobovala trojice rozhodčích, kterými byli místní Katalánci! Gólman Peyr tak již v desáté minutě skvěle zneškodnil vymyšlenou penaltu. Do vedení Spartu poté nedostal nikdo jiný, než vypůjčený veterán Prokop, jenž prostřelil Zamoru nechytatelnou ranou z hranice pokutového území. Poté nastřelil Janda tyč, sparťané ale měli i další šance a o poločase vedli dokonce o dva góly. Trefil se opět famózní Prokop, tedy ten hráč, jehož Žižkovští již po fotbalové stránce pohřbili. Po přestávce však Barcelona přidává a druhou penaltu v zápase již proměňuje. Když krátce poté slavný Alcantara dokonce vyrovnává, vypadá to s hosty bledě. Ani dva slepené góly ale Spartu nepoloží a pět minut před koncem střílí zástupce Piláta ve středu útoku Meduna po přihrávce Mazala svůj zřejmě životní gól, kterým zajišťuje Spartě vítězství 3:2 a utvrzuje fotbalový svět v tom, že králem Evropy je skutečně Sparta.

Na další den vyhlásila Barcelona mimosoutěžní odvetu, ve které se ovšem frustrovaní domácí hráči snažili sparťany spíše zranit, než aby hráli fotbal. Když se k tomu přidali i násilnosti diváků a jejich útoky na hostující hráče, a aby toho nebylo málo i střety Katalánců s Basky (kteří nahlas fandili Spartě), byl sudí nucen zápas ukončit. Náladu si tak jeli sparťané spravit do města, kde je lidé milují - Bilbaa. Mužstvo se však muselo obejít bez v Barceloně zraněných Pospíšila, Prokopa a Sedláčka. Na hře byly absence citelně znát, zanedlouho totiž Sparta prohrávala 3:0! Poté se však zázračně zvedla, dvěma góly Mazala, Jandy a jedním Hojera předvedla velký obrat a zvítězila 5:3. Byla to pověstná třešnička na dortu. Doma v Praze vítalo své mužstvo, toho času nejlepší v Evropě, mnoho nadšených a hrdých fanoušků.

Krásné časy tím ovšem ani zdaleka nekončí. Sparta z let 1923 až 1928 nás čeká v nadcházející kapitole.