Sparťanský dějepis II.

V úvodní kapitole našeho historického seriálu jsme si přiblížili okolnosti vzniku Sparty, těžká léta přelomu devatenáctého a dvacátého století, první úspěchy na mezinárodní scéně i hrozbu bankrotu, která nad naším klubem v roce 1905 visela. Skončili jsme u historického debaklu 1:9 od Slavie v roce 1907. Již v té době však začalo svítat na lepší časy...

Kapitola druhá: Předzvěst doby železné (1908 - 1918)

Konec první dekády minulého století zastihl Spartu sice nezkušenou, avšak mladou a mimořádně talentovanou. Ze staroměstské Olympie přišel přes nevoli tamních fanoušků jeden z nejlepších útočníků sparťanské historie Václav Pilát, ještě před ním absolvoval trasu mezi oběma týmy i další z našich později klíčových hráčů, Antonín Fivébr. Mezi další nové tváře patří i šikovný útočník Jan Vaník, žižkovský Karel Šubrt-Karlík a navrátilec ze Slavie Josef Bělka. Generační obměna se začíná vyplácet již roku 1908, ve kterém Sparta zvítězila v 27 utkáních, remizovala třikrát a pouze ve dvou případech odešla poražena! Sezonu poté navíc slavil neznámý a podceňovaný tým vítězství v populárním Charity Cup (Poháru dobročinnosti).

Ten definitivní zlom ovšem přišel až 1.října 1911, kdy na sparťanský stadion zavítala tehdy rekordní návštěva 6500 lidí. Hrálo se totiž derby se Slavií, která uplynulých deset let téměř nepřetržitě vládla domácí fotbalové scéně. Mates - G.Pilát, Kníže - Fivébr, Mysík, Hušek - Váňa, Bělka, V.Pilát, Vaník, Špindler. Tato jedenáctka se postarala o vítězství Sparty 3:1 a právě v tento den sešívaní symbolicky předali na dlouhá léta štafetu nejlepšího českého klubu svému rivalovi z Letné.

Evropa objevuje Spartu

Zatímco v českých luzích a hájích se o kometě jménem Sparta vědělo moc dobře, Evropě její jméno stálo mnoho neříkalo. O to větším šokem byl telegram, který obdržel zkraje roku 1912 sekretář Sparty a jehož odesílatelem byla Královská společnost footballová v San Sebastianu. Obsahoval pozvánku k zájezdu na Pyrenejský poloostrov, kde měla proti týmům z Francie a Anglie odehrát Sparta tři utkání, jejímž cílem bylo ukázat španělskému publiku krásu tohoto jimi stále neobjeveného sportu. Výbor Sparty tuto výzvu s radostí přijal a v dubnu toho roku odjelo mužstvo po kolejích do vzdálených končin Evropy, které byly pro všechny dosud velkou neznámou. Ačkoliv čítala výprava pouhých dvanáct hráčů, nakonec se tento počet ukázal jako dostatečný k tomu, aby se Sparta z krásného výletu vrátila se stoprocentní bilancí! Angličany porazila 5:1 a 2:0, s výběrem Paříže si pak poradila hladce 5:0. Její výkony zaujaly novináře i fanoušky, na Spartu se pěly oslavné ódy a při návratu do Prahy vítalo své miláčky na nádraží Františka Josefa více než dva tisíce fanoušků.

V létě dvanáctého roku Sparta potvrdila svojí domácí dominanci a v dalším derby smetla Slavii na jejím hřišti před dvanácti tisíci diváky 4:0. Důležitá je i skutečnost, že v té době byla již v mužstvu další dvojice v budoucnu klíčových hráčů. Vynikající obránce Míra Pospíšil a gólman AFK Kolín Jan Zadák. Bohužel i tato léta s sebou přinesla jednu velice smutnou událost. Již jsme zmínili jméno Karla Šubrta, hrajícího pod pseudonymem Karlík. V něm našla Sparta výborného útočníka, jenž se skvěle doplňoval s Václavem Plátem a byl jednou z hlavních postav vzkříšení klubu. Jeho skvěle rozjetá kariéra však skončila předčasně a tragicky. Psal se 27. duben 1913 a sparťané nastupují k soutěžnímu utkání na Kladně. Při jednom ze soubojů před domácí brankou se Karlík sráží s obráncem a padá celou vahou těla na pravou ruku. Důsledkem je její dvojitá fraktura, přes kterou sám hráč sleduje zbytek zápasu z tribuny a ošetření vyhledá až následující den. To je ovšem pozdě a lékařům nezbývá nic jiného, než mu ruku amputovat... Spoluhráči i soupeři pro svého kamaráda poté založili "Karlíkův fond", kam posílaly ostatní kluby příspěvky, v jeho prospěch se sehrála i řada přátelských utkání. Krutý osud velkého fotbalisty vzbudil soucit napříč celou domácí fotbalovou scénou.

Káďa se stává sparťanem

Jsme stále v roce 1913, konkrétně na začátku léta, kdy německý klub Deutsche Sportbruder uspořádal turnaj, jehož se zúčastnila tehdejší česká špička v čele se Spartou a Slavií. A mimo ně také málo známé mužstvo ČAFC, které se nakonec paradoxně stalo tématem číslo jedna. V jeho dresu totiž celou Prahu oslnil mladíček, jenž ze hřiště postupně vymazal taková jména jako Váňa a Šroubek ze Sparty, Medek a Bělka ze Slavie či žižkovský Prokop. Jméno Káďa se stalo ze dne na den slavným a Sparta, Slavia i Viktoria Žižkov si umanuly, že šikovného záložníka získají do svých řad. "Hon na Káďu" trval dlouhé týdny a byly o něm popsány stohy papírů, pro nás je však nyní podstatná jen skutečnost, že kroky Karla Peška, jak zní Káďovo pravé jméno, nakonec mířily díky kamarádství jeho bratra s tehdejším tajemníkem Sparty Ferdinandem Scheinostem (hrávali spolu v kavárně Louvre šachy) vstříc rudému dresu. V něm prožil následujících bezmála dvacet let a mnohými je dodnes považován za vůbec největší postavu historie sparťanské kopané.

Válka zhatila všechny plány

Bylo léto 1914, atmosféra v Evropě na bodu mrazu a ve vzduchu visela hrozba války. Sparta podnikla v červenci dva zahraniční zájezdy. První, jehož cílem bylo Polsko, proběhl podle očekávání a Sparta si z Lodže a Varšavy odvezla čtyři vítězství s celkovým skóre 49:0. Následně odjela rozdávat fotbalovou radost v rámci Rakouska-Uherska ke břehům Jadranu. V Záhřebu zvítězila 6:1 a 7:0, v Opatiji 5:1 a na hřišti Splitu vedla po prvním poločase 3:1. Do toho druhého již ani jeden z týmů nenastoupil. Hrálo se totiž 28. července 1914 a do Splitu se v té chvíli dostala zpráva o tom, že Rakousko právě vyhlásilo válku nedalekému Srbsku. Sparťané měli v té chvíli půl hodiny na to, aby stihli poslední parník, kterým se dostali bezpečně zpět do Prahy. Střelcem poslední předválečné branky byl Jan Vaník.

Doma se ale většina hráčů neohřála dlouho. Během několika dní se v polních uniformách rozprchli do různých končin monarchie. V legendárním předválečném složení se sparťané již nikdy nesešli.Jedenáctka Zadák - Hojer, Pospíšil - Hušek, Fivébr, Káďa - Váňa, Šroubek, Pilát, Vaník, Špindler se ovšem i během toho krátkého času, který jí bylo dopřáno strávit pohromadě, zapsala do sparťanských dějin zlatým písmem. Přesto Sparta ani poté nezahálela, ve válečných časech byl fotbal jednou z mála možností, jak alespoň na chvíli zapomenout na starosti všedních dní a odreagovat se. Těch několik málo hráčů, kteří nenarukovali do armády, však nedalo dohromady ani základní jedenáctku. Posily pro Spartu se tak sháněly kde se jen dalo.

Nastupuje král komiků

Tehdejší sparťanský stadion disponoval stále jen skromným zázemím, kterému vévodila malá kantýna. Prodávala v ní paní Pešková, maminka Kádi, návštěvníky bývali zejména fotbalisté a atleti AC Sparta. S nimi se tam často objevoval i jejich kamarád, vyšší chlapík s věčně dobrou náladou, který se netajil láskou k rudému dresu. Ještě v roce 1914 nastoupila Sparta k prvnímu utkání od jugoslávského zájezdu. Soupeřem jí byl vinohradský Meteor a kapitán Vaník před výkopem s hrůzou zjistil, že nemá k dispozici žádného gólmana. To byla chvíle pro onoho dlouhána, který skromně špitl, že by si za Spartu rád zachytal. Prý již mezi třemi tyčemi mnohokrát stál. O jeho hereckém talentu hráči sice nepochybovali, ale v brance si jej představit nikdo nedokázal. Nebyla však jiná možnost a Vlasta Burian tak v onom utkání poprvé v životě střežil branku Sparty. O tom, jak se na trávníku prezentoval, nejlépe svědčí pozápasová pochvala od samotného Vaníka: "Všechna čest, Vlasto, takového gólmana jsme už dlouho neměli." Jenda Zadák, který mezitím prožíval krušné chvíle na bojištích východní fronty, tak měl zdatného zástupce. Kromě Buriana objevila Sparta v těchto krutých měsících i další klenot v podobě Antonína Hojera, důležitými hráči se stali dále Karel Koželuh a Jan Rut.

Když se zdálo, že nejhorší je zažehnáno, zasáhla klub další rána. Do války byl povolán i kapitán Jan Vaník a Sparta v něm ztratila srdce a duši již tak poslepovaného týmu. To Václav Pilát se mezitím sice vrátil do Prahy, byl však těžce zraněný a lékaři bojovali o jeho život. Krátce předtím proležel celý den ve velkých bolestech na bojišti mezi svými mrtvými kamarády a s těžce poraněnou pánví a páteří se mu nedávala téměř žádná šance na přežití. Stal se však zázrak, Pilát se ze zranění vyléčil a za několik měsíců (formálně jako válečný invalida) již vedl útok Sparty. Takové štěstí jako on neměl bohužel jeho spoluhráč Josef Váňa, který se z války domů nikdy nevrátil...

Poslední stěhování

Zkraje roku 1917 se nás stadion přesunul z prostranství poblíž Technického muzea na místo, kde stojí dodnes (základní kámen byl položen již v létě 1914, ze známých důvodů se však stavba znatelně protáhla). Ale fotbalově na tom byla Sparta bledě. Stejně jako v roce 1905, i nyní se uvažovalo o zastavení činnosti klubu. Nebyli hráči, funkcionáři, dresy. Záchrana přišla až s neznámým nováčkem Antonínem Jandou. Spolu se svým bratrem Františkem dávali před každým utkáním dohromady jedenáct hráčů, vypůjčovali dresy a kopačky, a jen díky jejich oddanosti přečkala Sparty poslední existenční starosti ve své historii. O fotbalových kvalitách Jandy-Očka není asi třeba se jakkoliv zmiňovat. Skutečnost, že byl v zahraničí dlouho považován za nejlepšího fotbalistu kontinentu, mluví za vše. Právě on byl střelcem poslední válečné, i první poválečné branky Sparty.

S blížícím se koncem války se do Prahy postupně vrací řada fotbalistů, situace se v klubu otáčí o 180 stupňů a na podzim 1918 je Sparta již v kompletním složení svého nadcházejícího železného období. Ve finále Středočeského poháru poráží Slavii 4:1, a odráží se k nejslavnějšímu období ve svých dějinách.

O dlouholeté nadvládě Sparty nad zbytkem Evropy si však popovídáme až příště.